Koniklece
Nezaměnitelné rostliny z čeledi pryskyřníkovitých. V našem regionu jsou jedním ze symbolů přicházejícího jara. V našem regionu se můžeme setkat se dvěma druhy konikleců - koniklecem velkokvětým (Pulsatilla grandis) a koniklecem lučním (Pulsatilla pratensis).
Název: Název rostliny „koniklec“ nemá nic společného s koňmi. Je odvozen od staročeského slovesa „poniknúti“, což znamená „skloniti se k zemi“. Původní název rostliny byl tedy „poniklec“, teprve následným jazykovým vývojem se ustavil název „koniklec“. Původní název rostliny „poniklec“ dobře charakterizoval vzhled rostlin se skloněnými poupaty a květy. To platí zejména pro koniklec luční, neboť koniklec velkokvětý mívá často květy i na krátkém stonku nízko při zemi a široce otevřené. Pokud je však u koniklece velkokvětého stonek vyšší, jsou i u něj všechny poupata a květy „poniklé“.
Koniklec velkokvětý
Rozšíření: Jedná se o endemit rostoucí pouze ve střední a jihovýchodní Evropě. Přirozený výskyt je v ČR vázán na Moravu. Roste na slunných stráních, na skalních i travnatých stepích, místech, kde se lámal kámen a na lesních světlinách. Často se jedná o bývalé pastviny. Na lokalitách pro něj s příznivými podmínkami roste mnohdy ve velmi bohatých porostech (např. přírodní rezervace Kamenný vrch nebo přírodní památka Biskoupský kopec).
Kvete od března (někdy i dříve) do května. Nejprve se v trávě objevují nenápadné „chlupaté růžky“, které posléze postupně nakvétají. Velké nápadné květy modré až fialové barvy jsou pro koniklec velkokvětý zcela charakteristické a nezaměnitelné. V některých letech část rostlin v menší míře vykvétá ještě i v září. Listy se plně vyvíjí až po odkvětu. Jsou hodně členité a rostliny se podle nich dají dobře nalézt, zejména v nízké vegetaci. V bohatých porostech s vyšší vegetací je to však již obtížné. Jelikož má rostlina dlouhý a snadno zranitelný kořen, jsou pokusy o přesazení v naprosté většině marné.
Rozmnožování: Plodem je nažka s chlupatým přívěskem. Přestože koniklece plodí velmi dobře, je obnova populací generativním rozmnožováním (tj. semeny) jen malá. Klíčení semen a následně i zdárný růst semenáčků může úspěšně probíhat jen za specifických podmínek. Vegetace na stanovišti nesmí mít zapojený travní drn. Je-li totiž příliš hustá a chybí drobné otevřené plošky, nemá nová generace konikleců šanci uspět. Naopak se může populace zdárně rozšiřovat, jsou-li pro ni na stanovišti vhodné podmínky, tj. volné otevřené plochy bez silné konkurence jiných druhů. Za dobrých podmínek na lokalitě kvetou nové rostliny většinou už ve třetím roce. Vedle rozmnožování semeny se mohou koniklece šířit i vegetativně, tj. rozpadem starších mohutných trsů na několik menších samostatných.
Ohrožení: Hlavní příčinou ohrožení druhu je zarůstání otevřených stanovišť náletem dřevin (především akátu), zahušťování bylinného patra a hromadění stařiny, zejména v důsledku absence údržby travobylinných porostů. Nejohroženější jsou populace na bývalých pastvinách nebo na stanovištích, která byla v minulosti aspoň občasně spásána nebo sečena. Na oblíbených výletních lokalitách mohou být populace ohroženy i nadměrným sešlapem v důsledku příliš vysoké návštěvnosti (pozn. to se týká především lokalit v brněnské aglomeraci). V případech lokalit se zajímavým terénem, jakou kopečky a muldy, mohou být ohroženy příliš intenzivním motokrosem a jízdou čtyřkolek. Zatímco občasné narušení stanoviště nijak nevadí a může být spíše prospěšné, vyjíždění dráhy na drn v místech jejich výskytu je již devastující. Problémem téměř všech populací mimo intravilány je vzrůstající okus zvěří, která po zimním období vyhledává čerstvou potravu. Chybí-li vám kvetoucí koniklece v místech, kde jste na ně zvyklí a víte, že tam určitě rostou, zpravidla při pečlivém zkoumání zjistíte okus pupenů či květů.
Právní ochrana: Koniklec velkokvětý je zařazen jako silně ohrožený druh naší květeny do Červeného seznamu (kategorie C2). Jako silně ohrožený zvláště chráněný druh rostliny je chráněn i zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se rovněž o evropsky významný druh, pro který se v rámci evropské soustavy chráněných území Natura 2000 zřizují tzv. evropsky významné lokality (EVL).
Péče o lokality: Management v polopřirozené vegetaci bývalých luk a pastvin spočívá především v sečení porostů nebo odstraňování stařiny výhrabem. U nízkostébelných trávníků stačí sečení zpravidla 1x ročně nebo i 1x za více let podle charakteru biotopu. Zachované málo úživné trávníky stačí mnohdy jen zbavit nahromaděné stařiny, tj. intenzivně vyhrabat železnými hráběmi. U déle opuštěných trávníků s expanzí vysokostébelných trav bývá obvykle zapotřebí kosit zpočátku 2 až 3x ročně. Dále druhu prospívá i dobře prováděná pastva, neboť řada lokalit jsou bývalé pastviny. Na plochách, které zarůstají dřevinami, je nutné jejich příležitostné odstraňování. Na vhodných lokalitách je možné uplatnit i řízené vypalování, které tomuto druhu prospívá. Management přirozených lokalit výskytu, jakými jsou např. skalní výchozy a hrany říčních údolí, je možné omezit na příležitostné odstraňování dřevin s cílem zachovat dostatečnou rozlohu osluněného bezlesí. Na většině lokalit v našem regionu některé z potřebných zásahů již probíhají.
Zajímavosti:
Všechny koniklece jsou jedovaté v důsledku obsahu ranunkulinu. To platí i pro dobytek, který se mu při pastvě vyhýbal. Navíc rostlina chutná velmi hořce. Sušením se ovšem jedovaté látky rozkládají a seno proto nepůsobí žádné potíže.
V ČR je celkem 5 druhů konikleců – koniklec velkokvětý, koniklec luční, koniklec otevřený, koniklec bělavý a koniklec alpinský bílý. V našem regionu lze nalézt jen první dva z výše jmenovaných.
Lidové názvy pro koniklec jsou ptačí hnízdo, boží fousky, černá zelina, čertovy vousy, fousky.
V minulosti se koniklec používal v léčitelství, jeho kořen měl podle pověry zahánět morovou nákazu. Koniklec luční se v lidovém léčitelství rovněž používal jako lék proti křečím, dně, revmatismu nebo jako zklidňující lék proti dusivému kašli.
Charakteristickým určujícím znakem je u konikleců velké množství chloupků na celé rostlině, včetně květů. Chloupky jsou dobře patrné zvláště při rašení, kdy pomáhají rostlinám lépe zvládat ranní mrazíky.
Díky sevřenému květu a ochlupení je v květech až o 9 °C vyšší teplota, než je teplota okolí, což pomáhá lákat hmyz.
Mimo stanoviště primárního bezlesí jako jsou skalní ostrožny, výchozy, římsy a okraje skalních útvarů, resp. i sekundárně vzniklé staré lomy a selské lůmky, zpravidla indikuje bývalé pastviny.
Koniklece rostou v druhově velmi pestré vegetaci, lze je tedy považovat za tzv. deštníkový druh, tj. charakteristický a veřejností dobře vnímaný druh díky jehož ochraně a péči o stanoviště je zajištěna ochrana řady dalších (méně zajímavých a identifikovatelných) druhů.
Jedinci se mohou dožívat i několika desítek let.
Kolísání počtu květů ve stejné populaci je reakcí na (ne)dostupnost živin. Na pravidelně sečených místech vykvétají méně (odnos živin), ve stařině naopak více (ale nejsou tolik vidět), navíc po určité době vede nedostatečná péče k jejich zániku. To je důvod, proč při odstranění stařiny (prvotním zásahu po delší době) kvetou následující rok hojně, ale poté po opakované seči naopak dochází v kvetení k útlumu. Pastva je proto z tohoto pohledu vhodnější způsob péče než sečení neboť nedochází k takovému odnosu živin ze stanoviště.
Koniklec patří mezi tzv. pyrofilní druhy, tedy druhy, kterým vyhovuje vypalování stařiny v trávnících. Takové vypalování bylo donedávna zakázáno. Dnes už je možné jej za stanovených podmínek provádět. Vedle požadavků na bezpečnost a dodržení zákona o požární ochraně a zákona o ochraně přírody a krajiny, je vhodné provádět vypalování nejlépe za holomrazu. Při vypalování za holomrazu jsou téměř vyloučeny případné negativní dopady na některé živočišné druhy a hrozí i menší riziko vzniku požáru. Po vypálení stařiny rostliny bujně kvetou v reakci na uvolněné živiny a jinak nedostatkový, vypálením uvolněný a pro rostliny dostupný, fosfor.
Jsou na koniklece potřeba klece?
Pro ochranu rostlin před okusem se na některých lokalitách skutečně používají po dobu květu a vývoje semen oplocenky, ohradníky či klecová zařízení.
Koniklec luční
Vedle koniklece velkokvětého lze v našem regionu nalézt i lokality s výskytem koniklece lučního, případně pak na jednom stanovišti oba druhy současně (např. přírodní památka Biskoupský kopec nebo přírodní památka Ve Žlebě). Koniklec luční zpravidla vykvétá o něco málo později, tj. jeden až dva týdny. Lze jej na první pohled odlišit díky velikosti a barvě květu. Jeho květy jsou o něco menší a zvonkovitého tvaru. Nejsou široce rozevřené, ale skloněné k zemi, tedy skutečně „poniklé“. Jejich barva není blankytně modrá či fialová, ale velmi tmavě fialová až skoro černá. Vše výše uvedené o biotopu, rozmnožování, ohrožení, právní ochraně v ČR a péči o lokality platí i pro něj. Na rozdíl od koniklece velkokvětého se koniklec luční vyskytuje i v Čechách, kde je dokonce hojnější než na Moravě.